Putování po Nízkých Tatrách

18. - 24. 7. 2000

Pár fotografií je zde

Den první, úterý, osmnáctý červenec dva tisíce

V úterý večer začalo naše putování po Nízkých Tatrách. 3 na 7 večer – to byl čas srazu na hlavním vlakovém nádraží v Jihlavě. Já jsem přišel jako tradičně – poslední. Před vchodem mě vítal Pirát, který mě poslal do haly, kde už stáli všichni účastníci expedice (Číf, Fousíno, Pirát, Guláš, Lojza a já) plus ještě početný doprovod Gulášův (celá jeho rodina) a samozřejmě Čert, který byl línej s námi jet. Všichni se hrabali v batozích a rozdělovali si jídlo a i já jsem si odebral svůj nemalý díl. Ten mi způsobil velké problémy na statice mého batohu, který ztratil svůj krásný tvar a vznikl tam jakýsi převis, se kterým jsem se potýkal po celou dobu putování. Problém vyřešil až můj žaludek. Pirát šel koupit hromadný lístek se slevou a pak z každého z nás vysál něco kolem 450 Kč za dopravu a jídlo.Až bylo všemu zmatku konec, vydali jsme se na peron. Rychlík do Přerova měl ale 10 minut zpoždění, což v nás vyvolalo obavy, že nestihneme přestup. Vlak přijel, zabavili jsme dvě kupé a rozloučili jsme se s Gulášovou rodinou a s Čertem, který slíbil, že za týden zde bude v 5.00 čekat. Nevěřili jsme mu. Vlak se rozjel a my jsme se šli rozložil do dvou kupé, tak aby nikdo neměl zájem si sem přisednout. Cestu jsme si urychlili čtením novin, nebo hraním jedné Lojzovi hry, která mi moc, tedy skoro vůbec nešla. Bylo to něco jako slovní fotbal, ale ještě mnohem, mnohem těžší. Pak jsme toho nechali, protože jsem byl příliš velká brzda. Kolem dvanácté jsme dojeli se zpožděním do Přerova, kde jsme měli asi čtvrt hodiny na přestup do vlaku na Slovensko. Měli jsme ale štěstí. Rychlík Vihorlat z Prahy do Košic měl taky zpoždění. Při čekání na vlak Lojzovi vypadlo kolečko od hodinek a tak jsme se ho jali hledat. Hledali jsme, snažili jsme se, ale nenašli jsme. Přitom Guláš utřel svým svetrem všechny plivance v okolí. Po příjezdu vlaku a nástupu do něj jsme ale měli smůlu. Vlak byl přeplněný. Celý jsme ho pošli až k lehátkovým vozům. Tam nás bohužel nepustili. Část z nás tedy obsadila kupé s dvěmi slečnami a my ostatní jsme zabrali chodbičku vedle záchodu. Postupem času však obě slečny vystoupily, ale jedno kupé bylo pro nás málo. S tím jsme ale nemohli nic dělat a tak jsme se pokoušeli spát.

 Den druhý, středa, devatenáctý červenec dva tisíce

Ze spánku nebo spíš z pokusu o spánek jsme byli probráni až na hranicích, kde jsme byli podrobeni pasové kontrole a vlak zde nabral ještě větší zpoždění, což nám vůbec nevadilo, spíše naopak. A byli jsme na Slovensku. Kolem železnice se začaly zvedat do výšky hory, vlak projížděl tunely. Dál jsme pokračovali do Žiliny – pro mě velmi zvláštním, průmyslovým městem, které snad nemá jediný dům nebo aspoň malý paneláček. Zde jsme měli už 70 minut zpoždění. Konečně jsme dorazili do Ružomberoku. Byly asi čtyři hodiny ráno, a tak jsme se vydali hledat autobusové nádraží. To stálo naštěstí hned vedle vlakového nádraží, takže jsme tam shodili batohy a hledali nějaký autobus na směr Donovaly a Banská Bystrica. První autobus jel asi až o půl šesté, takže někteří se vydali do města. Já s Čífem jsme zůstali u batohů. Čas jsem využil tím, že jsem zkoušel volat domů, pomocí karty X. Zkoušel jsem miliony desítky kombinací, bohužel až ta poslední byla ta pravá.Kolem půl šesté se najednou prostor kolem nádraží zaplnil lidmi, kteří cestovali do práce a my jsme odjeli do Donoval. V autobusu jsme spali, ale cesta horami uběhla rychle a nebýt Čífa, který se někoho zeptal, kde to vlastně jsme, tak jsme přejeli.Na zastávce jsme si každý upravili batohy a vydali jsme se po cestě hrdinov SNP, které jsme se měli držel po celé putování. Pěkná asfaltka nás zavedla na lesní kamenitou cestu, která se prudce zvedala do kopce. Za chvíli jsme byli v Národním parku Nízké Tatry. Číf hned přečetl „návod použití“ a mimo jiné zde stálo, že se zde může tábořit (což nám velmi dobře hrálo do noty), ale že se zde nesmí rozdělávat oheň (to už méně). Po malé pauze jsme vyrazili dál kolem jedné salaše na první vrchol Kečka (1225). Při tomto výstupu jsem myslel, že umřu a to jsem vůbec netušil, co mě čeká, protože jsem si myslel, že jsme už na hřebeni, ale mýlil jsem se. Dali jsme si hned odpočinek a pozorovali z prvního rozhledu okolní vrcholy. Sluníčko svítilo a jemně foukal vítr. Vedle kóty stála rezavá klec a tak jsme přemýšleli na co tady asi tak je. Padaly nápady jako klec na seno, které mohla zvířátka papat, aby nebyla hladová, nebo držák na jízdní kola (jak by se sem ale takové kolo dostalo) nebo úkryt před medvědy – to jsme hned vyzkoušeli. Zastrčili jsme dovnitř Guláše a chvíli jsme ho tam drželi. Moc se mu tam asi nelíbilo. Dál jsme pokračovali kolem stáda ovcí na další vrchol Kozí Chrbát (1330). Byl to další krpál nahoru. Ještě horší však byl sestup po prudké, blátivé a hlavně kluzké stezce do Hiadelského sedla (1099). Tam si jsme si teprve uvědomili, že jsme vrchol mohli obejít traverzem po žluté. No nic. V sedle jsme si dali hodinovou přestávku, protože jsme museli pro vodu a byli jsme hodně ospalí a unavení (Lojza při chůzi skoro usnul). Takže někteří vytáhli karimatku a šli spát. Ostatní dělali nevím co, protože jsem spal taky. Po probuzení jsme vystoupili dál na Prašivou (1652) a na Malou Chochuľu (1719). Celou tu dobu jsme vystupovali souvisle nahoru a museli jsme překonat asi 550 výškových metrů. Ze začátku vedla cesta lesem, kde jsme se ulomili opěrné klacky. Pak les přešel do kosodřeviny. Tam se mi šlo dobře a šel jsem první a zrovna když mi z batohu vypadla láhev s vodou, ležela přede mnou pěkná bunda Adidas. Myslel jsem si, že ji ztratil někdo ze skupiny před námi a protože jsem byl línej sundat batoh, tak i s láhví jsem ji vzal do ruky a hnal jsem nahoru za tou skupinou. Na Prašivé jsem je dohnal, ale nikoho nebyla. Počkal jsem pozorujíce z výšky Donovaly na ostatní. Ti si pak prohlídli můj nález, pochválili ho a hned se dávali do pořadí, kdo si tu bundu vezme, když ji nebudu chtít. Mě se ale líbila taky. Dál jsme už do mírného kopečku pokračovali na MalouChochuľu a pak na Velkou Chochuľu. Tady už kosodřevina zmizela a vrcholy pokrývala jen tráva. Zde jsem ale o bundu přišel, když se Piráta zeptala jedna paní z tříčlenné skupiny, jestli nenašel bundu. Ukázal na mě a já jsem ji vrátil. Dostal jsem aspoň dvě paprik a bonbóny. Sestoupili jsme na Košarisko a pak po škaredé kamenité stezce dolů. Měl se zde nacházet pramen a tak jsme si dali přestávku. Unaveni padli na stezku a usnuli jsme. Vyčerpaný Fousíno musel dokonce usnout ještě ve stoje, protože ležel zádama na batohu a zapomněl ruce v kapsách. Stihl si jen odepnout bederák. Mě probudili až turisté, kteří nás obcházeli a divili se nám. Raději jsem zavřel oči a dělal jsem, že spím.Dál se nám ale nechtělo jít. Byly teprve 4 hodiny, ale vyšli jsme brzo a překonali jsme velký výškový rozdíl. Šli jsme tedy hledat místo pro stany, nejlépe někam skrytě do kosodřeviny. V blízkosti cesty jsem našli jedno takové vyležené místo s ohništěm a zůstali jsem tam. Na mapě byl na druhé straně cesty nakreslen pramen a tak Číf posbíral láhve a vydal se ho hledat. My jsme si šli zatím udělat večeři. Vařili jsme po dvojicích a zjistil jsem, že jsem byl demokratickým hlasováním beze mě přidělen k Fousínovi, čehož jsem však později nelitoval. Hladový Lojza si vzal Guláše, protože ten toho sní málo a Pirát vařil s Čífem.Všichni jsme vařili bramborovou kaši a Luncheon meat. Netušil jsem, jak jednoduché je uvařit bramborovou kaši z prášku. Mezi tím přišel Číf s plnými lahvemi vody. Vedle cesty prý našel ležet ceduli s nápisem „voda 100 m“ a s šipkou. Nevěděl však, kterým směrem jít, tak zkusil pěšinu, která vedla dolů po srázu. Po večeři jsme šli s Čífem ceduli spravit, aby na ni bylo z cesty vidět a pak jsme ještě s ostatníma šli ke studánce. Připadalo nám ale, že těch sto metrů neznamenalo vzdálenost, ale převýšení. Bylo stále teplo a tak jsme si na chvíli lehli nahoru k cestě. Chtělo se nám, ale spát a tak jsme zalezli do stanů. Jen Lojza tam zůstal a snad tam i na chvíli usnul.

Den třetí, čtvrtek, dvacátý červenec dva tisíce

Probudili jsme se až někdy v devět hodin. Nasnídali jsme se a sbalili stany. Já s Čífem jsme došli pro vodu. Pak se pokračovalo po červené směrem na vrchol Ďurková (1750). Když jsme se hrabali do kopce, potkali jsme jednoho turistu, který říkal, že přespal v útulně pod sedlem Ďurkové za dobrovolný poplatek 50 korun. Vůbec se tam ale nevyspal, protože tam bylo moc lidí. Prý by bylo lepší spát venku. No, ještě že jsme do žádné takové chaty nedostali.Na Ďurkové začal foukat vítr. Oblékli jsme se a po krátkém odpočinku pokračovali dál. Někde v půli cesty na Chabenec jsme objevili medvědí stopy. Při této příležitosti jsme zjistili, že Fousíno má hrůzu z medvídků. Asi v půli cesty na Chabenec jsme zalezli do kosodřeviny a udělali si oběd – nějakou čínskou polívku. Dojedli jsme a jen co jsme se sbalili, tak hřeben zahalily mraky a začalo pršet. Nasadili jsme si ponča a s nulovou viditelností jsme postupovali dál na Chabenec. Po chvíli však naštěstí pršet přestalo.V mlze jsme se vyškrabali na Chabenec. Z něj jsme viděli akorát tak mlhu a tak jsme se tam jen zapsali do vrcholové knihy, odpočinuli jsme si a pokračovali dál. Potřebovali jsme vodu a v mapě byl jeden pramen nakreslený a nacházel se pod Chabencem, ale abychom se tam vůbec dostali, potřebovali jsme lano a sedák a to jsme neměli. Byl už večer a tak jsme si pomalu začali vyhlížet místo na přespání. Jenže těch moc nebylo. Z jedné strany cesty skála, z druhé byl prudký svah dolů. Navíc v mlze toho moc vidět nebylo. A protože jsme nevěděli, jak to před námi vůbec vypadá, skončili jsme raději v Křižském sedle (1775), hned vedle rozcestníku. Na mapě byl pod sedlem nakreslený potok a vodopády, tak jsme se tam s Lojzou a Čífem vypravili. Sešli jsme z prudkého svahu až k dosti vydatnému prameni potoka. Nabrali jsme vodu a s námahou se vrátili nahoru. Bylo to tak 300 m výškových a k vodopádům jsme ani nešli. V sedle jsme postavili stany. uvařili si nějaké čínské polívky a šli hned spát, protože byla velká zima.

 Den třetí, pátek, dvacátý první červenec dva tisíce

Když jsem vylezl ze stanu, byl jsem úplně překvapen, kde to vlastně jsme. Přestože celou noc pršelo, teď krásně svítilo sluníčko a byl odsud rozhled do dalekého okolí a byl odsud vidět i Chopok – jedna z dvoutisícovek. Včera jsme se utábořili na hřebeni, a několik metrů od stanů byla pěkná skála a z druhé strany to bylo podobné. Když si včera Guláš čistil zuby, byl Pirátem vyhnán ještě dál od stanů. To ovšem Pirát nevěděl, kam ho v té mlze vyhání. Guláš asi ale neposlechl.Zmrazila mě ale něčí slova, že jsem prý včera nechal venku chléb. I když byl zabalený v igeliťáku, musel být promočený. Fousíno ho ochutnal a byl překvapivě suchý. To mě uklidnilo. Rychle jsme se nasnídali a sbalili jsme si, protože už začali chodit lidi. Ještě, že jsme včera nešli dál, protože před námi byl pěkný kopeček – Poľana (1890). Pak jsme sešli do sedla Poľany (1837). Odtud nás značka vedla po pěkných kamenných chodníčcích. Dál jsme pokračovali na Dereše. Všude kolem cesty stálo tisíce z kamenů udělaných věžiček. A kvůli tomu se strhla pěkná hádka mezi Pirátem a Lojzou. Pirát jich několik zbořil s tím, že tohle do přírody nepatří, zatímco Lojza to chápal jako umělecké dílo a líbilo se mu to. Všechno to vyřešil Číf, který, když to spatřil, řekl, že skládání kamenů na sebe je hned vedle rozdělávání ohně zakázáno. Vše bylo jasné.Odsud jsme také viděli první kamzíky. Všichni, co měli fotící přístroj, ho vytáhli a potichu jsme se přibližovali. Pirát měl smůlu. Těsně, než zmáčkl spoušť, kamzík se otočil a hurá za skálu. Tím jsme se dostali na Dereše. To byla naše první dvoutisícovka. Když jsme pak procházeli kolem ohyzdné konstrukce konce lyžařského vleku, rozjela se hádka znovu.Po chvíli se přes hory začaly převalovat mraky, takže jsme šli částečně  opět v mlze. Tak jsme došli až na Chopok (2024). Sem vedou dvě lanovky, je tu meteorologická stanice a kamenná chata s restaurací. Počkali jsme na Piráta a zalezli dovnitř. Bylo tam velké teplo. Aniž by se Pirát někoho ptal, objednal všem guláš a čaj. Pak přišel ke stolu a jak to někdy mívá ve zvyku, hodil kšiltovku, o které si myslel, že je Guláše na zem. Jenže byla jednoho pána, který seděl vedle. Rychle si uvědomil, co udělal, omluvil se a pán se akorát divil, jaké to máme zvyky. Pak donesli guláš. Měli málo knedlíků, a tak jsme losovali o to, kdo dostane guláš s chlebem. Fousíno prohrál. Po jídle nastala moje odjakživa nenáviděná činnost – psaní pohledů.Potom jsme ještě vyšli na vrchol, odkud byl nádherný rozhled. Z Chopoku jsme pokračovali dál na Dumbier (2043) – nejvyšší horu, kterou jsme měli přejít. V Demänovském sedle jsme si dali přestávku a pozorovali dlouhé serpentiny na protějším svahu. Pak jsme obešli Krupovu hoľu (1922) a u rozcestníku značek jsme udělali přestávku další. Šli jsme se o kus dál podívat na pěkný výhled do okolí a na Dumbier a na zbytky sněhu pod ním. Tam se mě jedna paní zeptala, jestli jsem nenašel bundu a dala nám medvídky. Nikdo nechápal, o co jde a pak mi došlo, že je to ta, které jsem první den našel tu pěknou bundu. Podělili jsme se o medvídky, postrašili Fousína, udělali několik fotek a pokračovali jsme dál na Dumbier.Na Dumbieru jsme si dali menší svačinku a opět se rozhořela hádka mezi Lojzou a Pirátem, tentokrát na téma sprostá slova. U kříže jsme udělali jedinou fotku, na které jsme všichni. Z vrcholu jsme se museli vrátit o kus zpět, protože cesta byla dál uzavřená.Dumbier jsme obešli a zastavili se až u chaty M. R. Štefánika. Někde před Čertovicí jsme se utábořili. Po večeři chtěl Číf fotit západ slunce, ale nepodařili se. Fousíno měl dnes narozeniny a tak dostal pořádnýho hobla. Guláš, který měl narozeniny zítra, se proletěl pěkně do kosodřeviny.

Den čtvrtý, sobota, dvacátý druhý červenec dva tisíce

Dnes nás čekal dost hluboký sestup a to do sedla Čertovica (1238). Cesta dolů byla dost obtížná. Mé vložky v botách působily jako struhadlo a prsty bolely. Někde v půli cesty Gulášek blbnul, upadl a skoro si zranil kotník. Vzali jsme mu batoh a šli jsme dál. Konečně jsme dorazili do sedla. Vedla tady hlavní silnice, takže tu byl motorest, nějaké hotely. Byla to první asfaltka od Donoval. Vyházeli jsme všechen odpad, doplnili zásoby vody, odpočinuli si a pak jsme šli dál. Přes sedlo za Lenivou (1378) a Bacúšské sedlo (1319). Fousíno nasadil nechutné tempo a tak jsme se vešli do času, který byl zapsán v mapě. To se jen tak nestávalo. Dál nás značka zavedla na pod vrchol Ramža. Zde stála salaš. Leželo tu na karimatkách několik Němců a kolem sebe měli spoustu nepořádku. U ohně se bavili tři lehce opojení Slováci. Prý šli na borůvky. Pirát automaticky navázal kontakty a my jsme šli vařit. Všichni si dali těstoviny, ještě s nějakou omáčkou. Pak jsem šel umýt ešusy a šel jsem pro vodu. Ešusy jsem drhnul v písku a ještě než jsem ho pak stačil vysypat, všimnul jsem si velkého kusu skla. Naštěstí jsem se neřízl. Když jsem se vrátil, Slováci byli na odchodu. Vyžebrali dvě cigarety od Piráta a s velkým řevem odešli. Pak jsme se sbalili a odešli jsme i my, směrem na Homôľku (1660). Na této cestě se nám naskytl pěkný výhled na Polomku – vesnici v údolí. Za Homoľkou jsme se dali svačinku. Mezi kolem nás přišel Pirát, který se chtěl najíst v klidu a tak šel o kus dál. Po jídle jsme šli za ním. Až dojedl, pokračovali jsme dál. Začali jsme hledat místo pro stany. Jedno pěkné jsme si našli před Oravcovou, ale Pirát zjistil, že tu jsou čerstvé stopy po medvídcích. Všude kolem cesty byla od nich rozhrabaná zem. Rozhodli jsme se tedy, že to zkusíme na salaše pod Kolesárovou (1508). Unaveni jsme přišli na louku. Vypadalo to, že jsme na místě. Lojza se šel podívat pod kopec, zda tam nějaké chaty jsou. Vrátil se s tím, že tam jedna je – obsazená. Ale potřebovali jsme vodu a tak jsme tam šli. Seděli tu tři Slováci, takže Pirát hned navázal kontakty, zatímco Lojza s Čífem se šli podívat po zbylých salaších. Vrátili se s tím, že už tam asi nejsou a že našli pramen a výborné tábořiště. S Gulášem a Fousínem jsem sebral prázdné láhve a chtěli jsme se vydat pro vodu, když Pirát vytáhl poloprázdnu láhev a hodil ji Gulášovi. Ten mu ji však hodil zpátky s tím, ať si ji nejdřív vypije. Chvíli si ji tam tak přehazovali, až ji Pirát hodil tak prudce, že trefil Guláše špuntem do hlavy. Pěkná modřinka. Po chvíli se Guláš vzpamatoval a šli jsme k prameni. To nám ovšem nikdo neřekl, že jdeme špatnou cestou. Po chvíli mi bylo divné, že jdeme dlouho, i když říkali, že je to kousíček. Vpravo od cesty jsem slyšel hukot vody. Šli jsme tedy tam, ale z potoka se do PET lahví voda nabrat nedala a tak jsme šli korytem nahoru, až jsme narazili na pramen. Byl jen 20 m od chaty. Nabrali jsme a vrátili jsme se.Pak jsme šli na to tábořiště. Vylezli jsme zpátky na cestu, přešli ji a za chvíli jsme tam byli. Už byla skoro tma a tak jsme šli hned pro dřevo (Lojza tam nechtěně shodil celý strom) a šli jsme vařit. Fousíno udělal „něco“ s rýží. Vůbec nevím s čím to bylo, ale bylo to výborné. Pro příště si ho zamlouvám do dvojice. Když bylo jídlo hotové, byla už úplná tma. Dnes jsme toho urazili hodně a tak jsme šli hned spát.

Den pátý, neděle, dvacátý třetí červenec dva tisíce

První co jsem dnes slyšel bylo cvaknutí foťáku a následná slova Gulášova: „Já tě fakt zabiju, Piráte“. Vylezl jsem ze stanu a bylo moc krásně, sluníčko svítilo. Šel jsem se podívat na Kráľovu hoľu. Vysílač byl pěkně vidět, což je prý málo kdy. Vytáhl jsem karimatku a šel jsem si lehnout ven. Pak vylezli i ostatní a po snídani jsme šli s Fousínem pro vodu. U chaty stál traktor a asi deset lidí jí tam opravovalo. Ještě, že jsme tam nespali. Nabrali jsme vodu a když jsme přišli, byli už všichni na odchodu. Za svitu sluníčka jsme sestoupili do sedla Priehyba(1190). Cesta byla hlavně v poslední části dost prudká a obtížná a navíc jsem se zde za vydatné pomoci jedné větve drápl přes celou ruku. Sluníčko pražilo a tak jsme se v sedle natřeli opalovacími krémy. Čekal nás hezký výstup na Veľkou Vápenicu (1691). Bylo to převýšení 500 m na 1,5 km. Záhy se však ukázalo, že natírání se proti slunci bylo zbytečné, protože slunce zakryly mraky a za chvíli začalo pršet. Vytáhli jsme ponča a pokračovali jsme dál. Před vrcholem přestalo pršet a tak jsme ponča sundali a šli jsme sušit. Pak přišel i Pirát a přes Veľkou Vápenicu jsme sešli do sedla Priehybka (1408), kde se začaly zase valit mraky a v dálce hřmělo. A tak jsme raději šli dál. Byly čtyři hodiny a u turistické útulňi nás napadlo, že by jsme si mohli udělat oběd. Jen co jsme dovařili, začalo pršet. Zašli jsme do chaty najedli jsme se tam. Pak přišli nějací Maďaři a Slováci a tak jsme počkali až přestane pršet a vypadli jsme. Od Ždiarského sedla (1473) se naše nadmořská výška jen zvětšovala. Šlo se mi ale dobře a rozhodl jsem se, že zastavím u prvního totemu. Ten však byl až na vrcholu Orlová (1840) a tak dlouhá cesta bez zastávky se Lojzovi moc nelíbila. Odsud byl krásný výhled na všechny strany a pěkně svítilo sluníčko. Za chvíli však začal foukat nepříjemný vítr a byla zima. Až přišli všichni, pokračovali jsme na Strední hoľu (1875). Nedaleko cesty se nacházela pěkná skalka, na kterou jsme si vylezli a pozorovali jsme okolí. Pak nastala diskuse, kde to vlastně dneska zapíchneme. Původně jsme chtěli jít až za Kráľovu hoľu, kde už národní park končí a kde je les. Tady jsme zůstat nechtěli, protože sem bylo vidět z vysílače a bylo tu riziko, že nás tu někdo vyhmátne. Nechtělo se nám však dál a tak jsme stany postavili za skalkou tak, aby sem z vysílače nebylo vidět. Vařili jsme za nádherného západu slunce, ale byla děsná zima a tak jsem hned po jídle zalezl do spacáku. 

Den šestý, pondělí, dvacátý čtvrtý červenec dva tisíce

Po probuzení jsem měl pocit, že je ten náš stan moc malý. Vylezl jsem ven a zíral jsem na naše zbouranisko. Na mé straně byl špatně uvázaný a celý se propadl dovnitř. Děkuji ti Guláši. Vítr stále foukal a mrzlo. Proto bez snídaně jsme s velkými obtížemi zabalili stany. V těchto povětrnostních podmínkách to šlo velmi těžce, hlavně stan našich sousedů odmítal poslušnost. Vydali jsme se na Kráľovu hoľu (1946). Moc jsme se tu nezdrželi. Byl to poslední vrchol naší cesty a odsud nás cesta vedla jen z kopce. Zvolili jsme si cestu přímo dolů. Až jsme došli na asfaltku, vydali jsme se po červené, kolem pramenu Zubrovice. Nějakou dobu nás pak značka vedla úžasnou cestou korytem nějakého potoka. Počasí se zhoršovalo, až začalo pršet. Někteří nevydrželi, natáhli ponča a zákonitě pršet přestalo. Mě pak začal šíleně bolet odřený kloub u jednoho prstu na noze. Chtě nechtě, musel jsem ignorovat bolest a jít dál. Už jsem se viděl doma. Takhle jsme došli až do Telgártu – k potravinám. Nakoupili jsme si snídani a vyrazili hledat nádraží. Nejprve jsme se ale zdrželi u druhých potravin, kde jsme nejprve museli počkat na prodavačku, která se zdržela na poště. Na nádraží jsme čekali asi hodinu a půl na vlak do Bánské Bystrice. Čas jsem využil četbou o zdejší zajímavé železnici nebo prohlídkou kolejové techniky. Lojzovi a Fousínovi se návštěva obchodu velmi líbila a nemínili se ho jen tak vzdát. Proto se tam ještě vrátili. Mezi tím jsme vyzkoušeli chabé Gulášovy znalosti ze zeměpisu. Pak od nás Číf vybral většinu potravin a vlak už přijel. S přestupem v Červené Skale jsme údolím Hronu jeli do Bánské Bystrice. Cestou nám dokonce paní průvodčí řekla, ať si otevřeme okna, což byla pravděpodobně reakce na náš (podle Piráta Lojzův) smrad. Chudák paní, co seděla vedle nás.A dojeli jsme do Bystrice. Tady jsme měli taky trochu času a ten jsme využili každý po svém, většinou procházkou po blízkém okolí. Fousíno s Gulášem dokonce dostali bramboráky zadarmo jen proto, že prodavačce nakecali, že jsou z Jihlavy. Potom šel Pirát koupit jízdenky. I s nějakou mezinárodní slevou na něj ženská vyhrkla 2500 sk, ale on měl jenom 1500, takže zbytek musel doplatit českými korunami v kurzu 1:1. No a pak už si to vláček velkou rychlostí fičel na Bratislavu. Obsadili jsme jako tradičně dvě kupé a pěkně jsme se tam roztáhli, aby nikdo neobtěžoval. Do Bratislavy jsme dojeli v noci a bylo tam strašné vedro, zvlášť když v hale ještě naplno topili. Všichni někam zmizeli a tak jsem v tom vedru hlídal batohy. Po jejich příchodu jsme šli na peron, kde Pirát zkritizoval konkurenční výtah. Za chvíli přijel maďarský rychlík a my jsme obsadili jedno prázdné luxusní kupé druhé třídy. Pak jsme si všimli, že je to místenkový vůz. Zkoušeli jsme, jestli nás někdo nevyžene a nevyhnal. Lojza se ztratil někam, Pirát šel raději na chodbu a my ostatní jsme si pěkně natáhli nohy na protější sedačky a pokoušeli jsme spát. Pak přišlo velké vyúčtování a placení jízdenek a následné vysvětlování Fousínovi co má říct doma, když se ho zeptají, za co tolik peněz utratil. Měl to aspoň lehčí, facek muselo být míň. Dojeli jsme na hraniční přechod Kúty, kde si Guláš pěkně zdvořile vyžádal razítka do pasu. Za chvíli jsme byli v Brně. Opět jsme tu měli přes hodinu času a tak jsme složili v hlavní hale batohy a všichni se zase poděli někam. Pak přišel Lojza, že byli s Pirátem a s Čífem na gulášové polévce, že přemýšlí, jestli tam nepůjde znova, tentokrát na guláš. Pak už jsme jeli posledním rychlíkem do Jihlavy. Sedl jsem si do kupé s Lojzou. Nejprve mi četl nějaký podivný románek z mě neznámého časopisu a tak jsem začal velmi litovat, že jsem si s ním vůbec sedl, protože celou cestu si to musel číst a když četl, musel mít rozsvícené světlo, ale já jsem chtěl spát. Cesta mi připadala jako věčnost a domů jsme přijeli za svítání, tedy spíše za rozednívání, protože docela dost pršelo. Vylezl jsem z vlaku a stejně jako se s námi loučila, tak teď nás s mávátkama a s velkým řevem vítala stejná skupinka jako na začátku. Přišel dokonce i Čert, do kterého by nikdo neřekl, že vstane tak brzo ráno. Před nádražím jsme se pak rozloučili, a vychutnali jsme si poslední jízdu trolejbusem domů.

Gregy