Pár
fotografií naleznete zde a zde...
Milí čtenáři
Kmene, posílám vám k přelouskání dopis od
jednoho bráchy z Jihlavy, který zachycuje naše
putování po polských Bieszczadech. Chtěl, abych s tím
textem něco provedla, než to pošlu do Kmene, ale
to bych Ti přece nemohla udělat, Lojzíku…. Tož
čtěte:
Zájezd
ČKD (české koedukované devítky) do Polska
Zavedení
vízové povinnosti na Ukrajinu na jaře tohoto roku
jistě pokazilo plány kdekomu. Spousta roverských
kmenů tou dobou již měla naplánované prázdniny
den po dni, nehledě na poloprázdné prasátko na ně
během roku úzkostně plněné. Nenašel by se asi
nikdo, kdo tu proklatou vízovou povinnost uvítal.
Nejinak
tomu bylo i u naší expedice, která po předloňských
zkušenostech toužila opět spatřit zemi
ukrajinskou, v horách čistou a neposkvrněnou.
Platba víza nám však udělala čáru přes rozpočet,
takže jsme se rozhodli vyhledat zemi jinou, nejlépe
stejně pěknou a přiměřeně levnější. Po dlouhých
debatách nakonec zvítězila země námi dosud
nepoznaná, Slovany i strdím stejně oplývající -
Polsko.
Ve snaze
přiblížit se Ukrajině co nejvíce jsme si za cíl
zvolili nejvýchodnější srpek Východních Beskyd
- Bieszczady, polskou Poloninu, která tvoří s ukrajinskými
horami jeden masiv rozdělený akorát trapnou
lidskou hranicí. Snad stojí za zmínku (oni by mi
to jinak neodpustili), že se výpravy účastnili zástupci
čtyř měst a to Jihlavy, Uherského Hradiště,
Liberce a Prahy. Mužské plémě (5 ks) kompletně
zajistili RS Dobrodruzi z Jihlavy a to ženské (4
ks) dodala spřátelená města.
A jaké
to Polsko vlastně je? Hned na slovensko-polských
hranicích vás nepříjemně zaskočí, že jízdenka
vlakem z Medzilaborců do Nového Lupkówa se na
dvaceti kilometrech vyšplhá na 96 Sk. Kurz Koruny
české vůči Zlotému není také zrovna nejvýhodnější,
takže dalších dvacet kilometrů autobusem do
Cizsny vyjde v přepočtu asi na 40 Kč. Aby nebylo
všem hrůzám konec, má ekonomicky rychle rostoucí
Polsko své unikátní poloniny chráněny národním
parkem a při vstupu do takového parku se platí
vstupné. Jak vysoké? Vlastně ani nevím. My jsme
na to přišli až poslední den a nebylo to zapříčiněno
naší vychytralostí, ale spíše náhodou. Přes
den jsme totiž po národním parku chodili,
odpoledne jsme z Poloniny sešli, osvěžili se v řece,
která tu protéká snad každým údolím, a na večer,
kdy již byly pokladny zavřené, jsme se šli do národního
parku vyspat. Je to velice pohodlné a hlavně levné.
Nadmořská
výška polské Poloniny se pohybuje mezi 1200 a 1400
m.n.m (nejvyšší kopec je tu Tarnica - 1346 m.n.m.).
Není to zrovna mnoho, ale při každodenním výstupu
a sestupu zpět do údolí se člověk místy přece
jen zapotí. Počasí tu bylo koncem srpna velmi přívětivé,
takže jsme nebyli nuceni stavět stany a používali
jsme je pouze jako případnou ochranu proti komárům.
Jako je
Ukrajina opuštěná, tak je naopak polská Polonina
plná lidí. Stovky Poláků se tu pachtí po místních
turistických stezkách, a to povětšinou ve dvojicích
a nejlépe koedukovaných. Malé batůžky dávaly znát,
že tu mladí lidé zrovna netráví noci ve stanech
a raději upřednostňují kempy a chaty, kterých je
v údolí dostatek. Po dvou dnech nám již bylo
opravdu divné, že potkáváme stále jenom za ruce
se držící dvojice, mezi kterými někdy proběhlo
malé dítko. Je to vskutku zvláštní. Větší
skupinky tu tvořili akorát Němci a pak my, Češi.
Za návštěvu
tu rozhodně stojí hora Kremenaros, která tvoří
polsko - slovensko - ukrajinské trojmezí. V brzké
době by se měla honosit okázalou hraniční
mohylou. Při naší návštěvě jsme tu našly
pouze její trojúhelníkové základy. Na táboření
jsou tu jinak ideální podmínky, na slovenské
straně najdete ohniště a rozbořenou dřevěnou
boudu s hromadou odpadků, kousek dál je pramen a v křoví
na ukrajinské straně se skrývá ideální plácek
na stany. O zábavu se tu také nemusíte bát, o tu
se postarají místní pohraničníci, kteří to
snad mají ve svém popisu práce.
Noční reportáž z polsko-ukrajinsko-slovenského
trojmezí 21. 8. 2000
20:00 Naše
expedice právě dorazila na vrchol hory Křemenec (Kremenaros),
oficiální stanovisko pro příležitostné pohraničníky:
Přišli jsme ze Slovenska!
21:45 Večeře
vrcholí, žaludky se plní a my zjišťujeme, že to
světlo za křovím na cestě není od Bobánkovy
baterky, ale od polského pohraničníka.
“Dobryj veczer, odkudz stje?” (autor se snaží
napodobit polštinu, všem znalcům i negramotům se
omlouvá.)
Pud sebezáchovy nám otevírá netušené komunikační
schopnosti a polštině rozumíme velice dobře.
Pokud by měl na rameni samopal, rozuměl bych asi i
Tatarovi.
“My jsme Češi ze Slovenska.”, snažíme se o co
nejkratší a jasné sdělení. Váhu svým slovům
pak dodáváme ukazováním rukou na slovenskou
stranu.
“Niejakou grupu stie nevidieli?”
“Grupu? Neviděli.”
Obránce vlasti děkuje a mizí k trojmezí, kde zatím
jeho kolega, nějaký vojín, legitimuje Anču s Lenkou,
které si ustlaly na polské straně.
“Meno matky?”, snaží se vyzvědět informace o
Anče mladý voják.
“M-A-R-I-E ... Marie se píše s I ne s J!”,
poučuje pohraničníka Anča.
Ten ani neví, kde mu hlava stojí a moc si nehledí
svého samopalu, který odkládá Anče na karimatku.
23:00
Konečně uléháme pod krásnou hvězdnou oblohou,
čtyři spí v Polsku, pět nás je na Ukrajině. Na
Slovensku nespí nikdo, je příliš hrbolaté.
2:45
Klidný spánek narušuje tříčlenná polská hlídka
se psem.
“Kdo stě?”, vybalí na mě Polák a pes rozezleně
zavrčí. Je na mně, abych jim to vysvětlil. Jediný
jsem totiž zareagoval, ostatní dělají, že spí a
snaží se zahrabat do země.
Chlapi jsou to dobří, poseděli, pokouřili, popili
trochu naší vody, kterou jim pohotově nabídla odvážná
Ája, a popřáli nám dobré noci. Prý nahánějí
šest Indů. Nikoho jsme tu však neviděli.
3:50 Na
Slovenské straně se něco děje. Ozývají se veselé
hovory, v kterých rozeznáváme polštinu.
“Niemate istie vodu?”, ptá se radostně pohraničník,
který mě budil před hodinou. Zaplétám řeč a
zjišťuji, že nechytili 6 Indů, ale 12 Vietnamců.
Za chvíli již nadšení vojáci, pro které se služba
stala bojovou hrou, odvádějí 12 zachmuřených
postav na polskou stranu. Vypadá to dobře, snad se
již konečně vyspím.
4:30 Zase
mi někdo pochoduje u hlavy. Já se z toho zblázním,
vždyť je to jako na Václaváku!! Mé rozčílení
však rychle mizí, když zjišťuji, že to nejsou
naši dobří známí Poláci, ale Ukrajinci. Přistupuji
na hru ostatních a snažím se ve spacáku zahrabat
do země. Je to dobré. Vojáci si nás nevšímají
a raději pokuřují s Polákem.
8:30
Kremenaros začíná ožívat, přichází první
skupinka polských Harcerů.
Nevím,
co dodat. Vzpomínky na poslední noc v Polsku ve mně
probouzejí různé otázky: Jak pohraničníci
poznali, že nejsme šest Indů? Kam mířila ona
vietnamská skupina? Co se s nimi stalo? Kdo nás
celou noc chránil před polským či ukrajinským vězením?
Co jsou to vlastně hranice? K čemu lidem slouží?
Zároveň
bych chtěla vyslovit VEŘEJNÉ PODĚKOVÁNÍ pohraničníku
Jackovi, že nás nejen nezatkl, ale dokonce nás i
vyfotil a popřál nám šťastnou cestu (a taky
Lojzovi, že se neostýchal a všechno sepsal).
DZIEKUJE BARDZO!
