NAD FATROU SA BLÝSKA
(zvěst o putování, které bylo pokračováním putování předchozího)

pár fotografiií naleznete zde...

Sešli jsme se rozkouskovaně 26.srpna večer. Cestou na kótu 911 jsme čtyři: já, Lipča, Leňa, Číf podle velikosti svých rodných měst hodnotili velikost Ružomberoku a přemítali, kde ztroskotali ti dva, co nám ještě chybí. Batohy jsme povalili pod trafačku v lese a namátkou vybíhali neplesnivé schody vzhůru na skokanský můstek. (Číf: Ve dne bych sem asi nelez.) Z výšky jsme shledali, že Ružomberok je velké město a že pod lesem někdo signalizuje baterkou. (Jak ze skautského časopisu!) Z nedostatku praxe jsme vyluštili jen čtyři písmena, což nám zkazilo náladu. Po chvíli jsme se dole šťastně shledali s původci signálu - Martinem a Ančou. (Zrovna jsme se hrabali v batozích a Anča myslela, že to je medvěd.)

Zatímco někteří se velmi zvolna, nedělně svátečně kulili ze spacáků, někteří seběhli ještě dolů zjistit, z kterého kostela se to zvoní, a koupit Čífovi prošlý finský chleba. Po uvolněném dopoledni jsme vyrazili směr Vlkolínské lúky, Vtáčník.

První pořádný rozhled po Fatře, a hlavně na Vysoké a Nízké Tatry. Mezi obřími bodláky oběd: Martin se do půl těla opaluje, Číf přikusuje syrovou cibuli a nazývá mé boty kozačkami. Žádné zvuky civilizace už sem nedoléhají.

Kráčíme planinami hořců. Odněkud z údolí se ozývá: “Máňó, našel jsem klouzká.” Anča v sedle hlídá batohy, my jdeme na Šiprúň. Martin předčítá ze své oblíbené příručky vybrané pasáže o fauně Velké Fatry:

Podle posledního sčítání je tu celkem 55 medvědů.

Já: To není zas tak moc, ne?

Martin: No, když se takhle rozhlídneš, to máš v každým údolí aspoň dva.

Leňa: Hlavně to neříkejte před Ančou!

Potkali jsme ochranáře přírodního parku se psem. Měl pistoli a prozatím vlídné slovo, ale na nocleh nás poslal ještě hodinu a půl do kopce. Cha, jsme zahnuli do kosodřeviny. Viděli jsme stopu medvěda a teď něco bručelo ve křoví. (Slyšela nejen Anča.) Nenápadně vaříme na lihu. Slunce zapadá. Stany stavíme až za úplné tmy.

Rozčesávat si vlasy mezi horami... Chce se mi zavolat za obloučky modrého obzoru a pročísnout ticho jitra! V trávě pobzukává rozličný hmyz, zašustne převalující se spacák, zip stanu. Každý zvuk je jedinečný díky tichu v pozadí. Čistí se mi tu městské uši a třeba i hlas: co když je to vskutku tak, že jen ten, kdo slyšel ticho, zná zpívat?

Abychom se ušetřili blažeností v kosodřevině, obešli jsme raději znovu celý kopec, lemovaný nejen námi, ale i spoustou rekreantů z dolního střediska.

Rakytov. Anča s Lipčou se rozhodly pro traverz, zbytek zdolal vrchol ve třetině času psaném dole na cedulce. Je tu kříž, vrcholové poznámky, úžasný výhled. Fotíme se samospouští.

Obědváme na Pramenech Černého kamene instantní br-kaši a čaj. (=Maximální blaho.) V korýtku čistotnější z nás omyli své špinavější části a mohlo se pokračovat.

Ploská - hrob jednadvacetiletého vojína padlého při SNP. Fotíme se samospouští. Číf je individualita, má při focení ruce jinak. Fouká. Jdeme za hrob do závětří - do záhrobí. Rozebíráme česká nářečí, odběr skautských časopisů a psaní deníku. (Martin: Já tam ty pocity tak nějak nedokážu...Já jsem takovej čistě popisnej.) Dostala jsem za úkol napsat článek do Kmene.

Z Ploské dolů jsme obcházeli zvonící stádo krav. Podle mě to znělo romanticky, načež se Číf ironicky ušklíbl. Učím Čífa říkat “romanticky” romanticky.

Dost legračně jsme se uhýbali z pěšinky jednomu vlčáku. Chtěli jsme mu dát přednost. Holá lýtka se nám klepala strachy. Číf: Hlavně nedělejte prudké pohyby! Ve vteřině jsem zakopla o šutr a vůbec nebyla sošná. Pes utekl.

Ležení jsme rozbili blízko bačovny. Roztopili jsme oheň, který ještě do dlouhé noci žhavil naše debaty. Mluvili jsme o jídle, protože se nám nepodařilo řádně zasytit bříška, ale probrali jsme i hodnotnější témata: společné známé, vůdcovský kurz Gemini, krojový předpis a úctu ke krojům... Krávy šly domů, zvonily a bylo to, jako by pochodoval kostel. (Ačkoliv Čífovi to připomínalo hladové skauty mlátící do ešusů.) Hvězdná obloha zářila oblečená do nejjiskrnější noční toalety a sršela nám do usínání... Číf: Až si doma lehnu do postele, tak budu ráno hledat na peřině zip.

Nejspíš budeme spát až do oběda, protože nám krávy sežraly snídani. Celé rozinky jsem nasypala do těch vloček, aby krásně změkly... Usilovně žvýkající tlamy nám ožmuchlávají stan. V tom rachotu se nedá spát. Hlad. Zaminováno. Síla much.

Po události s krávami jsme zaspali krásné slunečné dopoledne a složili stany akorát, když začlo pršet. “Nad Fatrou sa blýska”. (Sláva, já mám totiž novou pláštěnku.) Seděli jsme chvíli na bobku, na stromě nebo v bačovně a pak se pustili do nejvyššího fatranského vrcholu - Ostredku. Po cestě tam vyšlo znovu slunce, tudíž jsme si vyšlápli ještě i Križnou. Chodíme s obzorem v očích, protože kdo ho tam nemá, nic nepochopil. Tak se zpívá...

Čerpali jsme vodu v nepředstavitelném kravím marastu a něčím podobným putovali k chatě pod Borišovem. Mám teď půl Fatry na botech. “Jsme v srdci slovenské země. Poznejme tedy její přírodu, která živila tělo i duši svých lidí,” nějak tak bylo psáno u té chaty. Jsem tu ráda. Sušíme se v jakémsi turistickém útulku opodál, topíme oheň, u kterého Martin ohřívá nožky a pálí ponožky. Na přetřes se dnes dostávají témata: civilka a vojenská služba, ekonomická situace u nás, vlastenectví, trocha filozofie a estetiky, kolik dětí bych chtěl/a.

Po snídání jsme provedli drobnou očistnou kůru u kravských korýtek, nabrali vodu a funěli po červené velkofatranské magistrále přes Šoproň, Javorinu, Štefanovu až na Malý Lysec, kde teď obědváme. Chatu pod Borišovem sledujeme už jako červenou tečku.

Ono to zní tak vznešeně: Velkofatranská magistrála, ale je to pěšinka pralesem. Některé buky jak by se milovaly nebo modlily. Mech slzí po kmeni, veliké kapradiny hladí naše lýtka, zákeřnějšími dotyky nás zdraví smrčky a větve ze spadaných stromů, které co chvíli přelézáme a podlézáme.

Při jedné zastávce lesem vzhůru namíchal Číf zmizík Tang - posilující pitíčko, natankovali jsme na cestu dál a Martin i na cestu zpátky. (Nafuněl se totiž málo, tak si pustil ze svahu batoh, aby se ještě proběhl...)

Čeká nás už asi poslední noc. Můj stesk se táhne horami a úbočími, choulí se do cinkání zvonců na pastvinách... Mouchy rejdí, bude nejspíš zas pršet.

Klak. Fuška. Ach, vidět hory úplně ze všech stran, být vrouben horami! (Číf sem na památku SNP, která byla včera, vynesl Tang.) Zapsali jsme se do vrcholové knihy a obvroubili společným rámečkem...

Poslední srpnový den. Píšu brzy ráno na půdě chatky podél cesty do Sklabinského Podzámku. Hučí tu sice potok, ale voda z něho už tolik nelahodí a po štěrku občas projede nějaké vozidlo. Ajajaj, to už je podhůří (a bude podhůř).

Sešli jsme včera šílený prďák po žluté z Klaku, chudínci kolínka. Večer u ohně už se nerozmohla žádná přínosná debata (Martin: Já už bych nepřikládal, já už bych žádnej čaj nevařil, já bych šel spát.), Číf ztratil ešus a byl celý přešlý, na většině se projevila celková únava z předchozích poutí, takže nás kluci vytáhli na půdu pěkně do hajan. (Původně jsme myslely, že zůstaneme dole ve stanu - ono to na tu půdu bylo dost vysoko. Ale je tu mezi trámy akorát šest ložniček, to by kluky mrzelo, kdyby zaplnili jen dvě, že jo.)

Teď z těch pilin nikdo nechce vstávat, jen já už jsem po snídani. Venku mží.

Nakonec jsme poslední nocležiště opustili tak, že jsme přesně na pět minut stihli v Podzámku autobus do Martina. (Za Martinem leží Vrútky. Děláme si tedy vrútky z Martina.)

Rychlé loučení, aby to nebolelo, tradá dom. Ve vlaku přemítám, proč to ten člověk dělá, že chodí po horách. Slovem to neuchopím, jen vím, že za jediný doušek toho ticha by to stálo. “Zapsali jsme se a obvroubili společným rámečkem...”

Za Jihlavu, Prahu a Liberec zapsala Lenka ze Žamberka.